aneb Jak Pindruscha před rokem kupovala plavky a teď má o zábavu postaráno
Malinkatý obchůdek v OC Letňany mě před rokem zlákal k nákupu nádherných plavek. Byly to ty nejkrásnější bikini, které jsem na sobě kdy měla.
A taky nejdražší.
Ale kašlala jsem na cenu, já bláhová se domnívala, že mi vydrží několik let.
Po pár měsících se na místech blízko sponky, která zapínala vršek plavek na zádech, začaly dělat dirky.
Vzala jsem tedy své milované plavky, které jsem téměř nenosila (zvpomínáš, milý čtenáři, jaké bylo počasí loni v létě?) a šla je reklamovat.
Reklamace vcelku rychle vyřízena, přišlo mi, ale prodavačka mi sdělila, že reklamaci majitelka neuznala. Prý jsem si to udělala sama, když jsem se odřela o stěnu. Jo, ale tu díru v místě, které se dotýkalo mých zad, tu nevysvětlila.
Takže teď pojedu do Výzkumného ústavu v Brně, kde mi jeden hodný pán udělá posudek. Ale ani kuře zadarmo nehrabe, že... :(
Naštěstí, podle Sdružení na ochranu spotřebitelů, v případě posudku v můj prospěch mohu té paní dát účtenku a říct jí zaplať.
Nejvíc mě štve, že ta paní to má přesně promyšlené, ví, že může i jen z pozice majitelky tu reklamaci neuznat a zákazník se může jít klouzat. Ten vztek mě pohání a přestože mám teď spoustu starostí se školou, nehodlám se jen tak vzdát, protože blbce ze mě nikdo dělat nebude. Ani majitelka obchodu LUREKA.
Měla jsem vybranou oblast, ale to jsem netušila to, co vím teď, a to že to nebude vůbec ono.
Chtěla jsem psát práci, kde bych třeba vymýšlela aktivity do prvouky k nějakému tématu. Ale co píšu teď – Žákovská pojetí vědy a vědců a možnosti jejich ovlivnění. Tak blbý téma, který si ani pořádně nepamatuju a natožpak aby mě bavilo.
:(
Jenže za rok touhle dobou už chci bejt mgr, takže to musim dopsat.
Dneska jsem byla odpoledne na kole, vyprodukovat nějaký endorfiny. Vědět, co bude večer, jedu aspoň 60 km a ne jen 31. Nejdřív jsem viděla poslední díl 3. série Big Bang Theory. To mě trochu rozhodilo, nevím, jestli tak soucítím s Leonardem nebo mi to připomíná dávné doby, kdy jsem byla ještě mladá a naivní.
No a pak jsem se teda pustila do tý DP. Do dokumentu 1 wordu jsem napsala první odstavec po xy měsících. A tak mě to znechutilo, prostě nějak nemám tucha, k čemu ta moje práce bude. Nejen že nesnášim dělat zbytečný věci, ale navíc, jak to mám asi obhájit, když ani sama nevím, k čemu to bude dobrý?!
Na uklidněnou jsem si dala osnovu první části mý práce – tý výzkumný. Asi to bude hlavní a jediná část, můj vedoucí práce je totiž "výzkumník" – z pedagogického výzkumného ústavu. Fakt bych se nejradši nakopala za to, že jsem poslechla svoji vedoucí praxe, abych šla za ním :(
Po osnově už jsem fakt potřebovala zdůvodnit si, proč tu blbou práci psát (kromě toho, že potřebuju dokončit školu). A tak mám ještě jeden odstavec, kde píšu cíl práce.
po delší přestávce jsem se rozhodla obnovit psaní sem
ale nebude to lehké.
Zatímco pár let zpátky jsem o věcech, které semi staly, přemýšlela, jak je zapíšu do blogu, nyní jsem si navykla uvažovat spíše, jak to napíšu do statusu na fejsbůku. :(
Ale některé příhody se tam zkrátka nevejdou, takže je zkusím vypsat sem :)
Teď jdu ale nakrmit virtuální ptáky a pak si vyjet na kole (to už v reálném světě :))
Už dlouho jsem sem nic ze svého života nezveřejnila, ale tohle si prostě nemůžu nechat pro sebe.
Neuvěřitelnou shodou okolností se mi totiž povedlo:
Nejprve zaspat – na vstávání za tmy si budu muset ještě chvíli zvykat.
Potom zapomenout klíče od třídy, kde mám kurz ájiny.
V buse mi chlapec málem rozdrtil kotník. A ani se neomluvil, nezdvořák jeden...
Na hodině se mi taky povedl parádní trapas (naštěstí mí studenti už o mně ví, že jsem magor, tak je to snad nepřekvapilo).
Když jsem se vrátila domů, čekla na mě nepříjemný mail ze školy. Už jsem si myslela, že je všechno v pořádku, ale není. Takže další zařizování.
Tohle mě mělo přesvědčit, abych zůstala doma, ale já trubka se rozhodla postavit osudu a jet do školy.
Cestou mě postupně okopaly dvě děti.
Ve škole jsem byla překvapivě včas. Ale před třídou nikdo nebyl. Třída zamčená. Na stěně rozvrh, na kterém bylo napsáno, že tam v tu dobu má být někdo jiný. V počítačové učebně bylo místo a tak jsem se mrkla na rozvrh, ale žádná změna. U třídy zjišťuji, že rozvrh je z minulého semestru. Nevím, kde jsou ostatní. Volám kamarádce, ale ta to nebere.
Jdu domů. Cestou jsem se skočila podívat do nového obchoďáku na Národce. V 1. patře nový juice bar, kde jsem si bez zaváhání objednala "Zlepšovač nálady" :) Pak jsem se porozhlídla po oblečení. Bunda, která by se mi hodila k sukni byla a) drahá a za b) mi ani nepadla. :(
Cestou odmů mě naštěstí nic nesrazilo, autobusy jely a já se překvapivě bez problémů a okopaných kalhot dostala dom.
To je ale den, už dneska na nic nesáhnu (jak dobrá výmluva :)), abych ještě něco nepokazila víc, než je.
Jeden človíček, který je mi moc blízko, měl dneska taky hodně špatný den. Snad se mince obrátí a bude zase dobře....
V sobotu jsme si s Milým půjčili od našich auto a vyrazili na sever. Než jsme vyrazili, byli jsme poučeni, ať nebouráme, protože by táta přišel o bonusy. Bezva :P
Nejprve jsme se stavili v Litoměřicích u známého, pak jsme se přesunuli do Terezína. Koupili jsme si lístek (který nám ovšem nikdo nezkontroloval...) a vpluli do Malé pevnosti. Musím říct, že místy to bylo dost depresivní. Zejména když jsme se od průvodce dozvěděli více o osudech lidí zde vězněných. Na dvory svítilo sluníčko, skupinky turistů se trousily mezi budovami a já si představovala, jak to tu vypadalo za druhé světové. Nakonec jsme se ještě byli podívat v Muzeu ghetta, ale to už nám stačilo a my se vydali dolů na jih do Loun na koupaliště.
Na koupališti jsme se vyšplouchali, vyslunili a já si znovu potrénovala kraul. :D Musím se pochválit, už mi to celkem šlo a nebýt vlasů, který mi pořád lezly do obličeje, možná by můj výkon byl i lepší :) Na koupališti je i tobogán a skluzavka, ale na obojí je potřeba mít koupenou permici za min 100 kč. A vzhledem, že jízda je za 1 kč, pak se to fakt nevyplatí... :(
Dalším zklamáním vLounech byla úroveň stravovacích zařízení :/ V sobotu večer by člověk očekával, že restaurace budou otevřené a bude v nich personál. U náměstí jsme vešli do celkem slušně vypadající restauračky, usadili se v naprosto prázdné místnosti a čekali, že se objeví servírka, která se nás zeptá, co si dáme atd. Normální postup. Ovšem ne tady. Seděli jsme a seděli a když pořád nikdo nepřicházel, tak jsme se zvedli a odešli. Asi by si nevšimli, kdyby jim někdo vybral pokladnu. Nebo to byla účelná ignorace? Ale podařilo se nám najít jinou restauraci a tam jsme si na terase sedli a moc si pošmákli.
A po večeři domů. Doma jsme si ještě udělali mojito, na které jsme dostali cestou chuť, recept nám po telefonu nadiktoval kamarád a myslím, že na to, že to bylo první, které jsem dělala, bylo celkem dobré. Možná kyselé, ale mně chutnalo :))
Tak sedím u počítače a myslím na tenhle víkend, jaký byl moc pěkný a moc se těším na ten další, kam pojedeme a co budeme dělat. :-*
Včera jsem uklízela svoji skřínku s různými věcmi do školy, skauta, různými učebnicemi na doučování... Dost věcí jsem vyházela, některé přerovnala na jiné místo, skříňka teď vypadá úplně jinak.
Předtím byly na první poličce od shora věci týkající se skauta. Občas se tam připletlo něco ze školy, ale výhradně to byly materiály, které jsem používala při přípravě schůzek, výprav, knížky, časopisy, zápisky z kurzů a podobně. Na druhé poličce byla škola a občas něco ze skauta, co jsem třeba dala omylem jinam. Do toho se přimíchaly i věci z práce – učebnice a materiály na angličtinu, přípravy, různé hry...
Další dvě poličky obsahovaly věci, které moc nepoužívám, ale možná se budou v budoucnu hodit – staré učebnice matematiky, češtiny, nějaká CDčka, takový mix všeho.
To uspořádání poliček trochu naznačuje, kolik času jsem dřív věnovala jednotlivým věcem, jaké měly priority. :(
Včera jsem většinu věci do skauta přerovnala do tašky, kterou odnesu do klubovny a rozdám nebo věnuji knihovně. Na horní poličce se usídlila angličtina. Pod ní je zbytek věci do školy. A pak teprve skaut. Uvidíme, jak bude to nové rozložení fungovat. :)
Sedím u počítače a koutkem oka sleduji šneka, jak se plazí po stěně akvárka. Změnil trasu, protože jsem na misku položila zbytek voňavého melounu, a teď přímo uhání, aby tam byl dřív než kolega :)
Včera večer jsem se vrátila do Prahy. Po týdnu, kdy jsem si jen užívala. Minulé pondělí jsem dovybalila poslední věci z tábora, zabalila si do batohu nějaké oblečení a hry a vyrazila s přáteli. Nejprve jsme si prohlédli většinu ZOO. Ještě teď mě bolí nohy, ale byla to legrace. Konečně jsem viděla gaviály a taky nový bazén lachtanů, opičí výběh a můj nejoblíbenější pavilon – Afrika zblízka, kde jsou k vidění i oblovky :)
Večer jsme pak zašli do kina na Dobu ledovou 3. Vážně jsme se nasmáli, ale z některých scén šel až strach :)
Po kině jsme se vydali do Brna. Vlastně ještě kousek dál, na chatu v jedné malé vísce kousek od Brna. Cestu jsem proklimbala, ale na spaní nebylo moc pomyšlení, přece jenom postel je postel :) Další den byl ve znamení přesunů – lidí i věcí domů a zpátky na chatu :) Koupilo se jídlo a večer jsme hráli hry až skoro do padnutí.
Ve středu jsme vyrazili na Pernštejn. Hrad je to celkem pěkný, ale přišel mi takový hodně stísněný, chodbičky byly mrňavý, atmosféra divná. Ale to možná nebylo jen hradem :) Po prohlídce jsme se nadlábli a vyrazili na koupaliště do Kuřimi. Přežila jsem několik pokusů o utopení a udělala pár temp kraulem, který musím do dovednostního minima natrénovat, abych se aspoň u plavání nemusela stydět. Večer po večeři se zalehlo a usnulo u notebooku s filmem :)
Další den jsme vyrazili do Adamova a vyšlápli si na rozhlednu Alexandrovku – já si procvičila remcání, protože vedro bylo fakt otravný a ten kopec skoro nekonečný :D Myslím, že mám od světluch skvělou školu :P Později odpoledne jsme ještě zašli do Staré Huti a dozvěděli se nové informace o výrobě železa :) Večer jsme se pak podívali na Bathory ve slovenštině (celý den sme si stahovali českou verzi, která nakonec byla anglická)
V pátek mělo být hnusně. Ale jen trochu foukalo, honily se mraky, ale nic strašnýho. Tak jsme se šli projít k Brněnské přehradě. Dokonce jsem si v ní i přes varování smočila nohy. A nic se mi nestalo! :P Procházkou jsme skončili v obchodě, kde jsme nakoupili nějaké suroviny na oběd. Po "o" jsme se s Milým sbalili a nechali se odvézt do Brna.
V sobotu jsme přepadli jeho rodiče a odpoledne vyrazili do Mikulova. To byl vážně zážitek, protože jsme si v infocentru koupili známku na Svatý kopeček a tak jsme na něj taky museli vylézt,ale odměna byla sladká. Vrestauraci na náměstí jsme si dali pohár. Já ovocný a Milý zmrzlinový akdyž nám je přinesli, začali jsme zkoumat, jaký je v nich rozdíl. Našli jsme dva – já neměla v poháru sušenku a měla jsem víc jahod než ananasu. Jinak zmrzliny, polevy a celkově ovoce bylo v obou stejně :D Náš výlet do Mikulova jsme večer zakončili vínkem z Mikulova (který jsme si koupili v Brně ve Sparu, ale pššššt :D)
Neděle byla ve znamení odpočinku, filmíků a dobrého jídla. Pondělí pak ve znamení úklidu a balení a samozřejmě cesty domů. Za ten týden jsem si tak zvykla, že se mi teď strašně stýská. Půjdu to zaspat, vždyť pátek bude už za za pár dní!
Už samotný odjezd byl vtipný. Jela jsem až se světčaty, protože jsem předtím měla zkoušku a už na nádraží se mi povedl menší průšvih. No, Pindruscha má totiž vždycky dost času a dopravní prostředky pravidelně (ne)dobíhá. Ale zkuste běžet s mrňaty s batohy, vlajkou, taškou přes rameno a kytarou?! Přesto jsme hru "Dohoň vláček" vyhráli a do Závišína dojeli v pořádku. Pak jsme se doploužili do tábora – jedna holčina v průběhu cesty prodělala záchvat zuřivosti, další mi vytahala ruku na dvojnásobnou délku, do toho děsný vedro, bolela mě hlava a tak jsem byla fakt rády, když jsem mohla havěť předat v táboře jiným a jít si vybalit do stanu.
Ve stanu jsem si zmožená lehla na papírem-ještě-nepotaženou postel a to byla chyba, protože od té doby moji krojovou košili zdobí na zádech smolná skvrna velikosti mexického dolaru...
Dny na táboře pomalu ubíhaly. Počasí bylo spolehlivé – dopoledne pařáky a během druhého odpoledního programu se zatáhlo a začalo pršet až do večera. Tak to šlo několik dní a my už se téměř vzdali naděje, že kdy večer zapálíme slavnostní "zahajovací" oheň. Nakonec oheň byl a proběhl bez problémů. To se ovšem o tom druhém říct nedá. Protože to byl oheň, na kterém jsme předpokládali účast rodičů, po zkušenosti z loňska, předloňska atd... jsme se rozhodli oheň připravit už dopoledne, kdyby náhodou odpoledne pršelo a taky abychom neměli jako každoročně skluz. Příprava ohně obvykle zabere jeden a kus programu, ale teď to bylo skoro celý den. Přípravu provázeli problémy jako "žádný suchý strom tu není", "tahle souška se nedá porazit", "chroští nasbírané vlčaty zmoklo při náhlé !dopolední! průtrži mraků, protože nebylo přikryté" atd.... V průběhu ohně zase trochu vázlo moderování, protože se družiny, co měly oheň připravit, nedohodly. Celé to tedy bylo trochu trapné, ale myslím, že loňský oheň to nepřekoná – to bylo chroští mokré, louče málo napálené a celé to málem zhaslo už při zapalování..... :/
Kvůli počasí jsme měli další problém – bláto. Před kuchyní byla parádní bažina, kterou jsme dopoledne vysušili a odpoledne do ní znovu napršelo. Položili jsme všecny rošty, co jsme měli, ale nestačilo to a tak jsem jeden celý den strávila opravou a výrobou roštů. Tak jsem se cítila aspoň trochu užitečná, když jsem vlastně přijela do postavenýho...
Děti na táboře vlastně skoro nezlobily. Pokud pominu to, že usínaly na hlídkách, při ranních prohlídkách jsem některé stany měla chuť vyhodit do povětří, některé děti ani po třech týdnech nebyly schopné se obléct do kroje. Když pršelo, byla bouřka, běhaly v tričku a teniskách, když byl pařák, měly holinky a pak se divily, že mají krabaté a smradlavé nohy. Při bourání nebyly sto pochopit, že prkna s hřebíky se pokládají špičatou stranou hřebíků dolů, po prknech se neskáče a nosí se boty s tlustou podrážkou. Nástupy a stahování vlajky byla dost často komedie a já s Kačkou jsme skoro každý večer trénovaly s dotyčnými stahování a vytahování, ale nedělám si iluze, že další rok to nebude lepší. Zkrátka letos jsem si spíš než na skautském táboře připadala jako na ozdravném pobytu pomocné školy. :(
Nejlepší storka na konec, protože můj článek už dávno překročil únosnou délku: v noci ze soboty na neděli (návštěvní => na táboře přespávalo spousta rodičů, další přijeli v ne ráno) nám někdo ukradl šnůru ze stožáru a síť z hřiště. Podezřívali jsme jisté skauty, se kterými jsme byli domluvení, že nás jednu noc přijdou navštívit, ale oni to nebyli. Po asi 5 dnech jsme už celý zoufalý šli do táborů v okolí, jestli se jim taky nic neztratilo a oni to byli naši sousedi, kteří šli ve tři ráno kolem a zašli k nám na návštěvu. ;) Trapné...
Tak to bylo malé přiblížení mého posledního tábora s havětí (příště už jenom na návštěvu – pokud budou povolený!). A příště to bude o mé dovolené na Moravě ;P
ano, už je to tady, zítra přeberu světlundy od rodičů a vyrazíme vláčkem směr jižní Čechy
Předtáborový stres dosáhl vrcholu.
Nemáme státní vlajku. Zabalili jsme ji na tábor (vážně, pamatuju si tu krabici ve který byla...), ale na louku nedorazila. Nechápu. V každém případě je v dnešní době nemožné sehnat tak triviální věc během jednoho dne. Tzn. buď si ji necháme poslat poštou a nebo mám v kapse triumf – přátelé Velké Británie mi na konci jamboree věnovali vlajku VB s jejich podpisama.... :)
Poslouchám Tomáše Kluse a chce se mi brečet. :( Ne, nedojímá mě, prostě mi jen připomíná hezké chvíle strávené s mým Milovaným.
Na mojí posteli se válí hromada věcí, které budu muset než půjdu spát naskládat do svého batohu. Snažím se najít důvod, proč jet. Kromě toho, že kvůli holkám...
Snažím se vzpomenout si na všechno, co si mám vzít, aby mi nic nechybělo. To se mi ale stejně nepodaří. Vím, že minimálně někdo mi chybět.
Jo a ten zpěvník, se kterým jsem se tak dlouho patlala, nebude, protože člověk, co ho měl vytisknout, ho nevytiskl. :(
Tak nashle za tři týdny – teda pokud mě rovnou z louky nepřevezou do blázince....
ano, za týden touhle dobou budu běhat po zelené louce v modrákách a se sekerou v ruce
Letošní tábor se vážně "daří" už od začátku. Kterákoliv věc, na kterou lze při přípravě pomyslet, je špatně, pozdě, mění se a nikdo to neví. Prostě tábor blbec. :(
Proto se mi na tu zelenou louku uprostřed lesů nechce. Budou starosti a nervy. Vlastně už jsou. A jaké. A tak se těším, až ta noční můra bude za mnou. Bohužel nejsem jediná. :(
Kde jsou ty časy, třeba loni, kdy jsem se na ten tábor těšila. Až všechny znovu uvidím. Pak přišla krutá realita, trable v komunikací, psycho. Po návratu z tábora jsem si říkala už nikdy.
A jedu zase. Navíc jsem se nechala uvrtat do pozice zástupce. Takže jsem vlastně za ten propadák zodpovědná. Je mi tak trapně, protože prostě nejsem schopná připravit ten tábor tak, aby šlapal. :( Asi mě na těch vůdcákách nic nenaučili.
Snažim se najít nějaká pozitiva na tom, že jedu, ale žádná asi nejsou.Skvělé vyhlídky.
Mno je to poslední tábor, na který jedu. Tak si ho"užiju".
V sobotu jsme se světlundama oslavily začátek léta. Po keltsku. Respektive – byly jsme se podívat na menhir v Dolních Chabrech, kde se jedné holčině podařilo ztratit mikinu. Pak jsme si ukuchtily tradiční keltské slunovratové jídlo – Druidův měšec. Je v něm všecko, co vám zaručí zdraví a sílu přežít do dalšího slunovratu. :D A zahrály jsme si hru keltských dětí, která holky mooc bavila – představte si zjednodušené rugby. Hon na míč a bitka :D
Počasí ale vůbec nepřípomíná léto. Rozhodla jsem se koupit si pláštěnku – ta stará je totiž už nepoužitelná. A povedlo se. Na výstavě stanů v Letňanech. Není sice tak vymakaná (nemá hrb na batoh a ta kapuca – no dívala jsem se a to zapínání mi asi dlouho nevydrží. Ale tábor snad přežije. Hlavně jsem doufala, že když se takhle vybavím, že pak třeba bude na tábor hezky. :)
No asi si to ještě pojistím a koupím si bundu. S Milým jsme objevili jednu mooc pěknou. :) Pořád o ní přemýšlím a rozhoduju se... Ještě uvidíme.
Tak za týden touhle dobou budu nejspíš na cestě na táborovou louku. Tábro stejně bude hoodně zajímavý. Ještě jsem si nezačala balit, ale jedno vím jistě – teplého oblečení bude maximum a s kraťasy a tílky to nebudu přehánět. :(
Co se týče příprav tábora – program je v zásadě hotový, rozdělený a jednotliví lidé si připravují své části. Vzala jsem si na starost pár programů, ale hlavně vytvoření zpěvníku a půjčení nějakých stolních her. Ty určitě přijdou v dešti k užitku :D Balení věcí proběhlo minulý víkend a bylo otravné jako vždycky. Aspoňže jsme pak mohli jít si zablbnout do akvaparku, to bylo moc fajn. Ještě jsem zvědavá, v čem budeme bydlet – jede nás na tábor o něco víc než loni a podsady, které se měly vytvořit, jaksi stále ještě nejsou a dost pochybuju, že se do pátku stihnou. Snadjich tam je dost a nejsou shnilé a rozpadlé, jinak to bude vypadat jako za dob mého táty, kdy si stany stavěli komplet – i s podsadama.....
Zabloudila jsem na konkurenční server s blogy a nestačila jsem se divit :)
Zápisníčky se hemžily pojmy jako Sb, sbéčka, hlásky, bložínek, komíík, bleskovka, diplomky, kusowka, picty a spoustou dalších kůl výrazů. Chvíli mi to trvalo, ale podařilo se mi ty výrazy přeložit (snad správně):
Sb, sbéčko, sbéčkátka atd – kořen slova je SB a je to zkratka dvou slov: "spřátelený blog" (rozluštit tuhle záhadu mi dalo dost práce – očividně tahle slova znají a používají všichni už od kolíbky....)
Hlásky - na 99,999% blogů probíhá hlasování o různých věcech. Hlásek = hlas
Bložínek = blog
Komík = komentář
Bleskovka = soutěž na blogu, která probíhá jen omezenou dobu (?)
Diplomky - ne, tito lidé nepíšou své závěrečné práce na VŠ. Vyrábějí diplomy, kterými oceňují účastníky Bleskovek a dalších, nová Sbéčka atd.
Kusowka = 1 fotografie známé osobnosti, která je většinou oblíbená u autora blogu a tak se o ní lze dočíst spoustu infa nebo shlédnout její fotky (většinou bez zdroje)
Picty = obrázky
Kams = kamarádi
Průměrný věk pisatelů a pisatelek odhaduji tak na 11 let. Na některých bložíncích jsem se fuckt krásně pobawila, ale wětšina se NedÁ čÍsT.... :) PoDíVeJtE sE sAmI :-D Tak zatím páááčko,
jdu se naučit něco z Psychologie, abych tam zítra nevypadala jako BlBeC
Nejspíš nijak. Ale dostala jsem mail, že jeho šéf byl o to zpraven a doporučení, že příště se mám obrátit rovnou na policii, protože oni s tím vlastně nemůžou nic dělat. :/
Nějak se to začíná rozmáhat, to telefonování za volantem. Minulý týden jsem jela busem a řidič zase držel u ucha telefon. To jsou opravdu tak chudý, že si nemohou dovolit handsfree, když se potřebujou za jízdy vykecávat? Jsem jediná, koho to štve?
V pátek proběhla zkouška mých nervů. Myslím, že jsem obstála, neboť dnes píšu ze svého domova a ne z Bohnic – ale nebylo daleko k tomu, abych tam byla převezena.
Začalo to na nádraží, kdy se na ceduli s odjezdy vlaků vedle toho rychlíku, kterým jsme měli jet, objevilo slovo NEJEDE. Začala jsem být mírně nervózní, protože spolu s námi stálo na tom nádraží dalších 150 lidí z Obvodu, kteří jeli s námi a představa, že kysneme na nádraží, protože spoj, kterým jsme měli jet a který jsme dopředu i nechali posílit, nejede mi naháněla strach.
Nakonec jsem se u okýnka dozvěděla, že vlak jede. Tak jsem koupila lístky a nechala informovat i ostatní střediska, že vlak jede a ať si koupí lístky. Pak jsme ještě hodnou chvíli čekali na číslo nástupiště, ale nakonec se i to objevilo a bylo na čase, protože světčata už pomalu začínala z nudy obíhat nádraží, strkat do sebe a do ostatních, prát se a řvát (ale to se tam nějak ztatilo :D)
Náš "posílený" vlak se skládal z motoráčku a třech zelených vagónů. Naštěstí jsme se světčatama vyrazili jako první a tak jsme si sedli. Skauti a skautky, co dorazili pak už museli stát v uličkách. Ještě chvíli trvalo, než se vlak rozjel, ale půl hodiny po předpokládaném odjezdu jsme se konečně rozjeli směr Březnice. Já jsem cestou trnula, aby nám spoj v Březnici počkal. Štěstí stálo při nás a když jsme dorazili na místo, na koleji naproti stál vlak se čtyřmi vagony čekající jen na nás :)
Podařilo se nám i vystoupit na správné zastávce a po odložení batohů, které malým dětem vzalo auto, jsme se vydali na cestu na louku. Ani jsme nezakuforvali, čehož jsem se bála, a kolem deváté jsme dorazili na místo. Rozložili stany a já se dozvěděla, že holčina, která měla vytyčit trasu, to neudělala. Strašně mě to zklamalo, protože to nebylo poprvé, co neudělala, co měla a tohle byla asi ta pověstná poslední kapka. :(
Večer proběhla schůzka rozhodčích závodu, který měl v sobotu vypuknout. Zjistila jsem další dvě skvělé zprávy, že mi chybí 4 lidi (naštěstí ráno nám je dovezli – tábořili se skautkami a skauty kousek od nás), a že mi nedovezli pláště, které jsme potřebovali do symbolického rámce- naštěstí ne zas tak nutně. Naštěstí všichni, co připravovali stanoviště dovezli materiál, já měla všechny informace vytisklé, cedule, diplomy i průvodky byly vytištěné, takže jediný velký problém byl s trasou. Ten byl naštěstí vyřešen – ráno ji prošla a označila, a pak jsme daly dohromady pořadí stanovišť a informovali rozhodčí, předali materiál a dohodli odchod na stanoviště.
V půl desáté byl nástup, v deset se začalo startovat. Celkem běželo 9 světlušáckých hlídek. Já zůstala v tábořišti na starto-cíli a vypouštěla a přijímala hlídky. Naštěstí tam se mnou byl náš Obvo-vůdce, který mi zpočátku musel radit, protože jsem to dělala poprvé :) Do čtvrt na jednu jsme kontrolovali výbavu a vypouštěli hlídky a já se za tu dobu stihla pěkně připálit :)
V jednu jsme se prostřídali na oběd a čekali první hlídky. Postupně přicházeli děti i rozhodčí a tak jsme se dali do počítání výsledků. Znovu nechybělo pár zádrhelů,jakože jsme tam měli asi 3 hlídky, které byly mixlé – buď v rámci střediska, což nebyl takový problém, ale pak byly i dvě hlídky z různých středisek. Protože ale letos závod světčat nebyl postupový, rozhodli jsme se, že to nebudeme hrotit a nebudeme hrát na soutěžní a nesoutěžní hlídky. Pak se stalo to, čeho jsem se trochu děsila – na jednom místě se umístily dvě hlídky. Vážně nepochopím, jak se to podařilo, protože obě získaly 153,5 bodů :D
Večer následovalo vyhlášení výsledků u slavnostního ohně, po kterém jsem odešla spát, protože jsem toho za celý den měla tak akorát. :) Ráno jsem spala asi do půl devátý, téměř nikým nerušena, protože jsem spala daleko od dětí. :)
V neděli proběhla velká hra, mezitím jsem s dalšími lidmi uklízela. Pak jsem balila světlušky, dělala jim oběd, balila sebe a pak už následoval odchod na vlak, odevzdání dětí a doma sprcha, na kterou jsem se těšila víc, než na cokoliv jiného :)
Tak další připravovaná akce za mnou a zkouškové a tábor přede mnou :)
Poslední dva týdny byly ve znamení příprav. Naše středisko připravovalo obvodní setkání středisek z Phy 8 a já se nechala ukecat, abych připravila závod pro světčata. Někdy, myslím že ještě před O., se konala porada, kde jsme se sešli všichni, co se věnujeme světluškám a vlčatům, a dali jsme dohromady symbolický rámec závodu, nástin jednotlivých stanovišť a rozdělili si úkoly. Zprvu jsem si myslela, žeto celé jen zesynchronizuju, ale nakonec jsem také odcházela s hromadou úkolů....
V každém případě to bylo celkem fajn, až na pár menších kiksů. Jeden konkrétní člověk mi dost brnkal na nervy, hlavně teď o víkendu, kdy se celá akce konala. Na jednom setkání v březnu jsem si s rovery povídala o důvěře. Dostali jsme se k tomu, že není možné spolupracovat s lidmi, kterým nedůvěřujete. Ale co když nemáte na výběr? Celý víkend jsem nad tím přemýšlela, ale nic mě nenapadlo. Leda toho člověka zaúkolovat věcma, který když nebudou, tak se nic nestane, ale takových je minimum. Rozhodně jsem se ale poučila a životně důležité věci si vždycky nějak pojistím.
O samotné akci nejspíš napíšu celý jeden příspěvek, teď už mám času dost, už je konečně zkouškové. :) Čeká mě zkouška z didaktiky angličtiny, psychologie, obecné didaktiky a didaktiky vlastivědy. A pak souborky z češtiny. Mimo to milion a jeden zápočet. Třeba ten z hudebky, co mě čeká nejspíš v pátek bude dost krušný. Do toho samozřejmě příprava tábora, která se nám letos nějak nedaří. Začaly jsme pozdě a zatím je to ve znamení změn. To, co už bylo, se musí měnit, ještě nám toho většina chybí a všichni teď začínají šílet ze zkoušek.... Příště musíme začít o hodně dřív :(
To jsou tedy věci, které se mi honí hlavou, kromě toho se moc těším na pátek večer (po testu z didaktiky aj), kdy se uvidím se svým Milovaným, kdy spolu půjdeme na ples. :) Ale přede mnou je několik dnů, které musím věnovat škole a přípravě tábora. Dny, které budou ve znamení těšení se :)
Na roverském setkání OBROK v Josefově jsme v pátek dopoledne nacvičili a zatancovali vtipný taneček původem z Japonska, který se jmenuje Algorithm March. Světový rekord v počtu tančících dlouho drželi vězni z věznice na Filipínách (cca 950 lidí).
Nás bylo 1088. Mrkněte se na video, který vážně stojí za to – shrnuje tu třičtvrtěhodinku, kterou jsme to cvičili a tančili a dokonce jsem tam asi 2 sekundy vidět i já. Schválně, jestli mě objevíte :D :D
na akci, která má shodné jméno s krmením pro koně :D
Minulé úterý jsem odpoledne vyjela směr Jaroměř. Jela se mnou ještě Samba, moje spolužačka (jela domů do Chlumce) a chlapík, kterýho Samba potkala na Florenci a který taky mířil na O....
Ten večer už se nic zvláštního nedělo. Dostali jsme strip a kartičku na jídlo, postavili Sambě stan a šli se projít po areálu. Byla už tma a vlastně nebylo nic vidět. :D Tak jsme zalezli do spacáku a spali a spali a spali.
Ve středu jsme začali stavět domeček z krabiček, který měl posloužit jako hlasovací zařízení. Když už jsme se nevešli do místnosti, vynesli jsme ho před týmovnu a stavěli tam a současně odpovídali na otázky typu "Co to je?" "A k čemu to bude?" atd... Večer byl domeček hotový, už ho zbývalo jen polepit cihlama. To jsme dělali ve čtvrtek. Pak jsme rozdělovali aktivity na místa po areálu, zakreslovali do mapy, roznášeli a lepili, stříhali, kreslili, psali....
V pátek večer jsem toho měla tak akorát dost :) Rozhodně nejsem typ do kanceláře :D (Lepidlo, nůžky a lepenku nechci nějakou dobu ani vidět)
Konečně přišla sobota ráno. Roznesli jsme poslední čísla a oblíkli si kostýmy prasátek. V těch jsme celé dopoledne tajtrdlíkovali na place, já to měla i s bonusem v podobě pantenolem pokrytýho nosu. V jedenáct jsme se Sambou šly k pódiu a učily se africké tance. Bylo to hodně veselý, ale ke konci už jsme tam umíraly, protože pařilo sluníčko a my v těch oblecích..... A konečně přišlo odpoledne a s ním i odpočinek, procházka do Josefova a zmrzlina.
Večer zakončení, předání cen výhercům, shlédnutí videa a krátké posezení v Krčmě. Pak už jsme neměli síly a tak jsme se svalili do spacáků a spali.
Co se týče jídla, tak to bylo na Obroku úžasné. Akorát pokulhávalo zásobování čajem. Ať jsme na snídani dorazili kdykoliv, tak nikdy nebyl, až v neděli, poslední den, to jsem akorát přišla, když se uvařila druhá várka.... Když jsme neměli chuť na večeři, začli jsme si do Krčmy na stejk. V kafárně zase dělali docela dobré vafle, které ale podle M. nejsou pravé. Mně chutnaly, ale ze studijních důvodů si musím udělat výlet do Letňan do Teska, protože tam vafle dělají, tak abych věděla, jak chutnají ty pravé :)
Fotek mám z akce jen pár. Foťák většinu Obroku hajal ve stanu. Jeden den jsem ho vytáhla a většinu času nosila na krku a ani nevzdechla po nějakých fotkách. Ale nakonec jsem alespoň vyfotila náš domeček, ty africké tanečky a pak rozebírání domečku a počítání hlasů.....
Takže Obrok byl super,akorát ten příjezd do Phy a tenhle víkend je dost horor. Ale když to zvládnu do čtvrtka do půl osmé, tak pak už mě čeká pohodový víkend s mým Milovaným. Prolezeme a projedeme Moravský kras a já snad trochu zregeneruju. :)
Co mě vážně dožírá, jsou řidiči, co za jízdy kouří nebo telefonují.
Co mě ale štve úúplně nejvíc, jsou řidiči autobusů, co kouří nebo telefonují. Asi jsem moc útlocitná, ale přijde mi, že mě tak ohrožují...
Dneska jsem s jedním jela. Už na zastávku v Letňanech přijel s telefonem u ucha. Prohovořil celou jízdu, co jsems ním jela, což mě natolik vytočilo, že jsem si opsala číslo autobusu a poslala DP stížnost. :D
A zažila jsem dvě překvapení. Zaprvé, DP má speciální formulář na stížnosti, ve kterém si můžete i vybrat, na koho si chcete stěžovat :D
A druhé překvapení – oni tu moji stížnost začali řešit?! Mají 30 dnů na to to nějak vyřešit, tak jsem vážně zvědavá. Jen doufám, že si mě ten hajzlík nenajde a nenabančí mi :D
Jo a kdybyste si taky chtěli stěžovat, tak tady (DP hl.m.P. :)) :D
